Názory & vzdělávání

 

11.5.2017

Jaké máme mít kompetence my občané, abychom nepřišli o demokracii?

Seminář pořádaný pod záštitou poslankyně Heleny Langšádlové ve spolupráci s TOPAZem na téma občanských kompetení a občanského vzdělávání proběhl 11. května v Praze. 

Jaké máme mít kompetence my občané, abychom nepřišli o demokracii?

Úvodního příspěvku, po zahájení poslankyní Langšádlovou, se ujal doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. z Collegium Europaeum FF UK a FLÚ Akademie Věd ČR. Začal otázkou, co je to vlastně občanskost? České politické kultuře podle něj chybí vytrvalost, strategie. Je třeba občanské sebereflexe, občanského sebevědomí. Samotná demokracie je líčena jako názor lidu, avšak to neznamená, že většina muí mít pravdu. Zdůraznil, že je teba úcta ke společným pravidlům a je třeba zájmového kompromisu v etických hranicích. Konsensu totiž není možné dosáhnout s lidmi, kteří chtějí demokracii zlikvidovat. 

Každý občas potřebuje své občanské vědomí vycházející z občanského vzdělání. Toto vzdělání lze získat jak ve škole, tak i v rodině. Již absolvent základní a střední školy by měl mít přehled v tom, kdy „nadávat“ na vládu či prezidenta, a kdy na sebe. Dnes je podle docenta Hlaváčka vidět, že prvky občanské společnosti byly v roce 1938 a komunismem zničeny. Problém je vícegenerační - jde o nepochopení politického procesu (příkladem je právě třeba kritika „žvanění“ v Parlamentu), přičemž apolitické chování je společností vítáno, jde o jakési osvobození od politiky. Samotní Češi mají dlouhodobě pocit, že jsou tím malým ohroženým národem, který se následně vrhá do náruče Rusku, případně Číně. Máme touhu rezignovat na politiku a zbavit se politické zodpovědnosti. Avšak poté se zde objevuje otázka, zda vůbec chceme být plnohodnotným politickým národem? Česká veřejnost inklinuje k ufňukanosti a nechceme být subjektem, hybatelem dějin, chceme být pasivním objektem politických dějů. Nechceme tvořit vlastní, natož evropské dějiny. Zdůrazňuje, že může přijít národní nemohoucnost. Problém je i v tom, že náš prezident vůbec neposiluje občanské sebevědomí. 

Na počátku jsme přitom vůbec ufňukaným národem nebyli, avšak po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 byla zlikvidována česká suverenita, český parlamentarismus, byla zlikvidována sebevědomá politická reprezentace. Dále jsme v našich dějinách mohli sledovat jakousi nepolitiku, politickou resistenci. Vítězný únor završil rozvod se Západem, „konečně“ jsme mohli vystoupit z politiky a odplout na Východ. V té chvíli Češi skutečně přestali být tvořitelem vlastních dějin. Svou „mesiášskou“ tvář jsme si udrželi i při Pražském jaru v roce 1968 a při následné normalizaci. Od 90. let můžeme v naší zemi pozorovat jakousi „sebezahleděnost“. Češi se vždy pro něco rychle nadchnou, ale jejich nadšení stejně rychle vyprchá. Nabízí se otázka, zda se někdy dotvoří samostatný sebevědomý český národ? 

Dalším přispěvatelem do diskuse byl doc. PhDr. Karel B. Müller, Ph.D., vedoucí katedry politologie FMV VŠE. Dle něj není rozdíl mezi demokracií a demokratizací, i země Západu čelí problémům. V Evropě máme křehké i odolné demokracie, přičemž my jsme případ té křehké, tudíž musíme posílit její odolnost. Pokud náš národ chce stabilní stát, musíme vytvořit občanskou společnosti, k tomu ovšem nemusí nikdy dojít. V naší zemi je velkým problémem to, že hodně mladých se vůbec nezajímá o politiku. Dále zde nacházíme vysokou míru stigmatizace politické činnosti jako takové.  To s sebou přináší řadu negativních důsledků, jedním z nich je i problém negativní selekce, kdy je díky současnému stavu vnímání obtížné udržet v politice morální autority. Dalším je despekt k diskusi a nerealistická očekávání a následná frustrace a deziluze na straně veřejnosti. 

Co by občanské vzdělávání potřebovalo? O tom hodořil Mgr. Ondřej Matějka, náměstek ředitele ÚSTR. Demokracie je podle něj v trvalé evoluci a občanské vzdělávání je výdobytkem demokratických společností. Není to jakási „třešínka na dortu“, je to prvek ochrany systému samotného. Chceme-li dosáhnout podoby demokracie západního typu, znamená to dnes už demokracii včetně občanského vzdělávání. Míra občanské vzdělanosti je dnes rozdílovým faktorem při posuzování demokracií. V samotné středovýchodní Evropě se občanské vzdělávání těžko prosazuje, ale v západní Evropě je dnes součástí institucí, má institucionální podobu. V České republice neexistuje občanské vzdělávání jako státem systemticky rozvíjený agenda, neexistují stálé finanční prostředky, který by ji pokryly a neexistují ani veřejné instituce, které by se k tomuto konceptu hlásily. Vzhledem k tomu, že občanské vzdělávání je veřejným zájmem, tak vyžaduje podporu přímo od státu. měl by ho sice realizovat občanský sektor, ale nelze to na něm alibisticky ponechat. Musíme pochopit, že občanské vzdělávání se musí opírat o porozumění principu občanského vzdělávání a jeho systémového zakotvení. 

Principy občanského vzdělávání, které vznikly v Německu, uvádějí, že toto vzdělávání musí být bez indoktrinace, tudíž nemá sloužit k tomu, aby se nějaký konkrétní politický názor prosadil ve společnosti, ale zdůrazňuje to, že je třeba být schopný ke kritice, diskusi. Dále musí být vyvážené a musí podporovat samostatné myšlení u studujících. Ve společnosti má existovat nastranická rovina a odstup, kdy se učíme, jak být nad věcí a nad konflikty. Co se týče systémového zakotvení, je třeba školní i mimoškolní výchova. Je třeba politiku zahrnout do škol, aby se zde studenti setkali s kontroverzí. Je třeba i cíleně pracovat s dospělými.

Tyto principy česká společnost dlouhodobě postrádá, některé druhy vzdělávání (např. u dospělých) v Česku neexistují téměř vůbec. 

O pohled z praxe se z logických důvodů přihlásil PhDr. Michal Řezáč, předseda výboru Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd. Často se setkává s dotazem, proč někteří studenti mají radikálnější dotazy, a „co tam vlastně s těmi studenty děláte, že jsou neinformovaní, ovlivnitelní populistickými a radikálními směry?“ Zároveň se ovšem zvyšují dotace na hodiny jazyků, matematiky, jelikož ale zároveň nechceme, aby děti trávily ve škole dvanáct hodin denně, tak se někde musí i ubírat, a velmi často se tak děje právě u hodin občanské výchovy. Vzhlížíme k německému nebo finskému školství, přitom jde je o nedostatek času se těmto tématům věnovat. Není problém s nedostatkem kvalitního materiálu, ale s málo motivovanými učiteli, to přitom může plynout jak z malého finančního ohodnocení, tak i z obrovské byrokracie spojené s učitelskou prací, ale také z toho, že řadě učitelů se toto téma jednduše učit nechce, i vzhledem k tomu, že ředitelé a rodiče s tím často mají problém. Situace v současné době vypadá bledě, nevíme jak má školství dalších dvaceti let vypadat, nevíme jak zařídit, aby se tento případný dlouhodobý výhled neměnil, jako je tomu dnes. 

Důležitá je schopnost najít balanc mezi konfliktem a souhlasem, míní Radko Hovoský, Ph.D., výkonný ředitel think-tanku Evropské hodnoty, přičemž jednou z hlavních věcí, ve které by měl být právě zmíněný souhlas, je loajalita k ústavním principům. V naší zemi existují různé extrémní alternativy. Dále je důležité věnovat se otázce dezinformací a adresovat, pojmenovávat tyto alternativy, které se podílejí na ničení důvěry v liberální demokracii, a které zároveň sami o sobě nic nenabízejí. Je třeba určovat, které zdroje jsou důvěryhodné, a které zdroje je třeba ověřit. Na samotné realizaci občanského vzdělávání by se měli podílet všichni a za tyto principy je třeba bojovat. 

Posledním řečníkem, před diskusí, se stala RNDr. Ivana Bursíková, ředitelka Agora CE, vzdělávací instituce a neziskové organizace, která se věnuje projektům, skrze které mohou lidi ovlivnit své okolí, a které slouží k výchově k demokracii, a které se snaží pomoci tomu, aby se nerozevíraly nůžky mezi politiky a lidmi. Její organizace pořádá Studentskou Agoru, soutěž, která uvádí debatování jakožto výukovou metodu, napomáhá rozvoji kritického myšlení a učí práci s informacemi. Dále pořádá simulace jednání zastupitelstva, které výrazně pomáhají zvýšit zájem studentů o lokální dění.

Fotogalerie: Seminář: Kompetence občanů a občanské vzdělávání

Petr Hlaváček hovoří na semináři k OV
Petr Hlaváček hovoří na semináři k OV
Autor: Veronika Rejmanová
Řečníci semináře k OV
Řečníci semináře k OV
Autor: Veronika Rejmanová
Helena Langšádlová hovoří na semináři k OV
Helena Langšádlová hovoří na semináři k OV
Autor: Veronika Rejmanová
Helena Langšádlová hovoří na semináři k OV
Helena Langšádlová hovoří na semináři k OV
Autor: Veronika Rejmanová
Prokop Brož na semináři k OV
Prokop Brož na semináři k OV
Autor: Veronika Rejmanová
Sál semináře k OV
Sál semináře k OV
Autor: Veronika Rejmanová
Řečníci semináře k OV v průběhu diskuse
Řečníci semináře k OV v průběhu diskuse
Autor: Veronika Rejmanová
Sál semináře k OV
Sál semináře k OV
Autor: Veronika Rejmanová
Řečníci semináře k OV
Řečníci semináře k OV
Autor: Veronika Rejmanová
Prokop Brož na semináři k OV
Prokop Brož na semináři k OV
Autor: Veronika Rejmanová
Publikum semináře k OV
Publikum semináře k OV
Autor: Veronika Rejmanová

Kalendář akcí