Názory & vzdělávání

 

20.6.2018

Matky v ringu: Rodina, nebo profese?

Diskusi o sladění rodinného a profesního života pořádal TOPAZ ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla. Pozvali jsme na ni Markétu Pekarovou Adamovou, poslankyni PČR, Janu Spekhorstovou z české sekce Evropské unie žen, Marii Oujezdskou, ředitelku Národního centra pro rodinu, a Filipa Pertolda, ekonoma z think-tanku IDEA při CERGE-EI. Moderoval ji Jaroslav Poláček, analytik institutu TOPAZ.

Záznam celé debaty naleznete na webu ČT.

Matky v ringu: Rodina, nebo profese?

Rodičovství znamená pro mnoho žen nutnost opustit pracovní trh a to i na dost dlouhou dobu. Mnohdy ztrácí kontakt s oborem, snižuje se jejich kvalifikace a možnost opětovného plnohodnotného začlenění, což způsobuje i značná neflexibilita českého pracovního trhu. Některé ženy proto mateřství oddalují, rozhodují se mít méně dětí, nebo je nemají vůbec. Existují modely, které tvrdí, že znají způsob, jak umožnit, aby si žena nebo oba rodiče sami určili, jak kombinovat profesní a rodičovské potřeby a představy podle individiuálních možností každé rodiny. Jaká je podoba těchto modelů, jak se osvědčily v zahraničí, jaká jsou jejich úskalí, zda jsou prospěšné jen pro rodiče nebo i jejich děti, a zda mohou uspět v českém prostředí?

Na začátek diskuse Jaroslav Poláček zmínil několik údajů ze studie o rodinné politice, kterou připravila Klára Kalíšková z CERGE-EI. Uvedl, že “ČR je země s třetím nejvyšším přerozdělováním financí od párů bezdětných k párům s jedním dítětem a s jedním vydělávajícím členem rodiny. Výdaje na rodinnou politiku vůči HDP jsou v porovnání se zeměmi EU lehce nadprůměrné, a ČR má jeden z největších negativních dopadů rodiny na uplatnění žen na trhu práce.” 

 

Filip Pertold na začátek zmínil, že za jeden z velkých problémů diskuse o české rodinné politice považuje fakt, že se jí účastní málo mužů, “hlavně muži politici. Z ekonomického pohledu je na tom ČR u výdajů na rodinnou politiku relativně dobře, ale struktura těchto výdajů je poněkud atypická, kdy největší část tvoří peněžitá pomoc, druhou největší položkou je v mezinárodním srovnání nezvykle velká daňová pomoc a nejmenší položkou jsou služby (institucionální péče o děti). Podíl dětí v předškolní péči je v ČR a v dalších zemí Visegradu ve srovnání s průměrem OECD u dvouletých dětí nižší než je standard jinde v EU. V rámci ČR je to zajímavé, i protože tříleté děti participují podobně ve všech krajích, ale u dvouletých dětí jsou značné rozdíly a neodpovídá to potávce. Nepřijatých žádostí je nejvíc v Praze, Středočeském kraji, a v Brně a okolí. Počet institucí předškolní péče je v rukou obcí a statistika ukazuje, že obce na poptávku někdy nereagují, což je hodně vidět na příkladu Prahy, kde se poptávka a nabídka dost míjí. Výdaje na služby jsou v ČR podfinancované, ale prosazování dětských skupin a mikrojestlí to do budoucna může zlepšit. U daňových úlev je problém v tom, že když se matka vrací na trh práce, tak její zdanění je vysoké, protože daňové výhody už pobírá její partner, což je v kombinaci s malým podílem částečných úvazků a omezenými službami předškolní péče jeden z největších problémů sloučení kariéry a rodinného života. Žena, která chce pracovat, si může vybrat v podstatě jen mezi prací na plný úvazek nebo žádnou prací, což pro mnoho dětí není ideální. V Německu je pro porovnání podíl částečných úvazků 22%. Relativně dlouhá mateřská a rodičovská v porovnání se zahraničím, nedostatek jeslí a školek, vysoké zdanění práce a malý podíl částečných úvazků nese důsledky pro dlouhodobé uplatnění žen na trhu práce. Dlouhodobě je struktura nezaměstnanosti výrazně vychýlená k ženám, a to dokonce rekordně, když se podíváme na mezinárodní kontext. Velmi vysoké jsou i rozdíly v platech mužů a žen (pay gap) a je vidět, že postihuje více ženy, které se vrací do práce po dětech. Situace se v posledních letech zlepšuje zejména díky politice ministerstva práce, ale nedávná debata o dvouletých dětech ve školách ukázala, že je stále v mezích mysli.”

 

Marie Oujezdská uvedla, že “rodinná politika má siamské dvojče v politice zaměstnanosti. Rodinná politika v ČR vznikla v roce 2004. ČR se snaží plnit barcelonské cíle o dostatečném počtu míst pro děti v předškolních zařízeních. Během řady kurzů, které jsem o rodinné politice vedla, vyšlo najevo, že nejdříve se každá žena musí vnitřně smířit s tím, jak sloučit profesní a rodinné ambice. Na mateřské dovolené dochází k obrovskému snížení sebědomí a odchod na trh práce pomůže jej znovuzískat, pokud tedy práce není únikem. Péče o dítě je postavena na principu vše pro dítě, ale práce je o naplnění svých schopností. Pracovali jsme s rakouským a německým modelem rodinných kompetencí a ženy v našich kurzech jsme učili, jaké dovednosti mateřstvím rozvíjí. Mohu říci, že rozvíjí všechny důlležité psychosociální dovednosti, a to ve větší míře, než v jiné profesi. Moc mě mrzí, že se o tomto málo mluví. To není hnaní žen ke sporáku, ale snaha vidět, co rodina dává nám. Dítě potřebuje rodinu, ale i rodina dítě, aby se rodiče dále rozvíjeli.” Na otázku, jak se změnil vztah rodiny a státu s ohledem na vývoj společnosti, uvedla, že “nikdo si nepořizuje dítě, aby měl dítě ve školce a jeslích. Mluvit o tom, proč mít děti, se v koncepci státní poltiky neobjevuje. Společnost neřeší, že mít děti znamená investovat do lidského kapitálu, který rozvíjí společnost. Neumím si představit, že by mileniálové řešili, zda mít děti podle dostatku či nedostatku školek a jeslí, ale budou hledat, co jim rodičovství dá. Nevím, kde najdou odpověď.”

 

Markéta Pekarová Adamová na otázku, jaká je role státu, odpověděla, že největší problém je daňové zatížení a málo částečných úvazků. “Každý by měl mít právo volby, měl by mít otevřenou volbu, ale naráží na bariéry a my bychom měli tyto bariéry odstraňovat. Únik do OSVČ ukazuje dopad daňového zatížení a nepřipravenost zaměstnavatelů nabízet flexibilní práci. Často bojují se zákoníkem práce, protože některé ochranné prvky se stávají spíše škodícími faktory pro ty, které mají chránit. Je třeba zlepšit možnost umístit díítě do kvalitní péče a nabídku flexibilního zaměstnání, ale pak jsou tu další drobnější faktory jako pracovní doba školky. Jsou to menší problémy, ale pro rodiny důležité. Ptejme se, jak stát motivuje k vyhodnocování kvality školek. V Británii se vede diskuse o tom, kolik má být osob na děti, v ČR je málo personálu, ale toto téma se neřeší. Zlepšení je drahé, ale dlouhodobě přináší velmi pozitivní efekt. Diskuse o dvouletých dětech byla velmi emotivní, ale i prospěšná, protože se lidé dozvěděli o tom, co ani neznali, třeba o dětských skupinách. Ty se mnohdy financují z evropských fondů a až tato podpora skončí, nevíme, co bude dál. Bylo by něšťastné, aby  poskytnuté finance zmizely, protože by v nich ČR bez evropských peněz nepokračovala. Já osobně řeším částečné úvazky, které jsou drahé, snažíme se o změny odvodů, aby nebyly dražší než kolik odvede zaměstnanec práce.” S otázkou na téma, jak upravit výdaje na rodinnou politiku, zmínila, že je třeba je restrukturalizovat, “je to velké téma, které bychom měli otevřít. Bude to těžké, protože ČR je velmi konzervativní třeba s ohledem na délku rodičovské. Zvyšování dávek není jediné řešení, rodičovský příspěvěk a jeho reforma je další velké téma, které je třeba otevřít, ale jednoduchá diskuse to nebude.”

 

Jana Spekhorstová zdůraznila potřebu spolupráce mužů a žen spíše než “boj o kost.” Mluvila o propojení žen a práce a za problém uvedla “chybějící praxi žen, které se staraly o děti 3 až 7 let. Dalších prahem je doba, kdy stárnou jejich rodiče a vyžadují větší péči. Společnost čeká, že péči převezme opět žena. Muž kariéru buduje bez přerušení od 25 do 65 let, žena pouze od 35 do 55 let. Nedivme se potom zaměstnavatelům, že preferují muže, který je ochoten pracovat bez ohledu na rodinu i více než 8 hodin denně. Musíme je přesvědčit, že žena dokáže být velmi výkonná a starost o rodinu velmi zvyšuje její manažerské a logistické kompetence, a že každá úspěšná firma musí být zdravý mix, stejně jako společnost. Musíme motivovat ženy hlásit se do vedoucích funkcí, věřit si, mít flexibilní pracovní dobu, home office, rozdělení péče tak, aby byla spravedlivá. Dalším tématem je stávající znevýhodnění žen v důchodovém systému. Zbytečně vyhrocená rétorika feministických hnutí staví do opozice muže, ale i tzv. mlčící ženy, které si jsou vědomy nespravedlnosti, ale bojí se ozvat, Veřím, že sami zaměstnavatelé pochopí, že potřebují více žen a budou hledat řešení, jako se děje třeba v Nizozemí.”

 

Marie Oujezdská uvedla příklad “rakouské denní matky, která kombinuje kolektivní zařízení s individuální péčí. Bylo pro mě velkým zklamáním, že zákon o dětských skupinách neumožňuje fyzické poskytovatele, jen právnické subjekty. Doplňková péče by se měla posílit, protože řada žen by chtěla být doma s dětmi, ale také si chtějí vydělat, proč jim tedy bránit, aby si braly další děti?” 

 

Markéta Pekarová Adamová na téma provozní doby školek zmínila, že “problém je v počtu dětí na učitelky, jsou místa, která se přizpůsobí, ale mnohdy se tak neděje, často je to o ochotě a snaze obcí, ale také o financích. Řada obcí to nevnímá jako důležité téma. Dětských skupin, které jsou od jednoho roku dítěte, je dnes kolem 650-700, ale situace se hodně liší podle regionů. V Karlovarském kraji jsou jen dvě, nejvíce je jich ve velkých městech, ale míst je stálo málo. Je to podle mě nejlepší forma pro tuto věkovou skupinu, protože jesle ČR v podstatě nemá, na celou zemi je jich 40, a dětské skupiny tuto mezeru, která vznikla, vyplňují, Zřídit dětskou skupinu je mnohem jednodušší než školky, je to flexibilnější a tedy i levnější. Pokud nebude tlak na to, aby se staraly i obce, nejen soukromý sektor, nebude nikdy nabídka odpovídat poptávce. Garatovat místa pro dvouleté děti je příliš drahé, dětské skupiny jsou dobrým kompromisem garance míst. V dětských skupinách je dnes 7000 dětí, což ani zdaleka neodpovídá poptávce.”

 

Filip Pertold uvedl, že “každé dítě ve školce znamená pro stát plusové výdaje, když započítáme, že díky tomu ta žena bude moci pracovat a co státu zaplatí na odvodech. Zřizovatelé jsou nositelé nákladů, ale ne benefitů, a nedochází k dostatečné koordinaci této politiky. V roce 1996 Německo schválilo garanci místa pro každé tříleté dítě a nyní garantuje místa pro roční děti. Jsme ve všem 20 let za Německem, takže i my se  k tomu jednou dostaneme. Dvouleté děti jsou ve školce nebo v jeslích, takže rodiče mají možnost výběru mezi chůvami a institucionální péčí. Asi 20% ročních dětí je v institucionální péči a ostatní rodiče volí jinou formu podle potřeb rodiny. Dokonce je s dětmi i otec, což je v českém prostředí stále neobvyklé. Podle mě je na celé debatě nejsmutnější, že otcové jsou vnímání jako hladiči hlaviček dětí, když se vrátí z práce, ale neřeší, jak moc může roční dítě benefitovat, když s ním tráví čas otec a jak z toho benefituje ten otec. Kde máme právo dítěte trávit čas s otcem? Je to jedno z témat, kterému se nebudeme moci vyhnout. I v Německu, když chce rodina delší než roční rodičovskou dovolenou, musí si ji vybrat otec. Debata o roli otců je smutná. Nevím, nakolik se vylučují otcové sami a nakolik je vylučují ženy. Pokud v politice neproběhne generační výměna, mnohé se nezmění. V minulosti o rodinné politice rozhodovali lidovci, kterým na to jediným záleželo, a ti prosadili prodloužení rodičovské ze tří na čtyři roky s argumentem, že alespoň nebudou ty ženy nezaměstnané, přestože toto prodloužení zhoršilo možnost návratu žen na pracovní trh. Tato debata by měla být komplexní a o celé rodině.”

 

K debatě o částečných úvazcích, Jana Spekhorstová uvedla, “že zapřičiňují chudobu žen, protože žena na něm odvede celou práci, takže zaměstnavatel ji takto zaměstná dlouhodobě, ale žena má potom nižší důchod. Proto se třeba Rakousko nyní obrací k flexibilní práci, home office, apod.” Filip Pertold se částečných úvazků zastal, protože “to je způsob, jak dostat ženy do práce tak, aby s tím byly vnitřně smířené a narušil se zažitý model buď být doma nebo pracovat, což není ideální pro ženu, otce, ani dítě, aby ten přechod byl plynulý. Česká ekonomika je hodně postavená na zpracovatelském průmyslu, kde pracuje hodně žen, kde je flexibilizace výrazně obtížnější až nemožná, problémové jsou zde i ty částečné úvazky, ale český stát to ještě ztěžuje. Děláme to veřejnou politikou ještě horší, než to může být”. 

 

Marie Oujezdská zmínila pohled prospěšnosti dítětě, “kdy společenský status mohu získat jen prací, ale ne jako matka, jenomže nutit někoho pracovat na plný úvazek s malým dítětem je nelidské. Podle psychologů je pobyt dítěte s jednou vztahovou osobou do tří let ideální.” To rozporoval Filip Pertol, když řekl že “kredibilní evidence, která by ukázala, že dítě předškolní zařízení poškozuje, je velmii málo. Co říkají čeští psychologé nemusí odpovídat výsledkům mezinárodního a seriozniho výzkumu. Chystáme vydání studie o dopadech dětí v Německu a těch negativních je tam velmi málo. Byl bych velmi opatrný, protože konsensus není. Nebavíme se o 40 a více hodinách ve školce týdně, nicméně ty dopady jsou neutrální.” S tímto názorem souhlasila i Marie Oujzedská. Jana Spekhorstová namítla, že jelikož se tak dlouhá rodičovská jako v ČR v Evropě málokde najde, museli bychom se v jiných zemích setkávat s poškozenými rodinami.

 

Markéta Pekarová Adamová na závěr zmínila neochotu českých manažerů se situací zabývat. Měli by podle ní více sledovat trendy v zahraničnch firmách, protože to je cesta k tomu, jak více zapojit otce, kdy oba rodiče zkrátí svůj ůvazek, protože roste zájem rodin se více dělit o povinnosti rodičů.” Filip Pertold je skeptický k tomu, že se “podaří restrukturulizovat skladbu výdajů na rodinou politiku, protože politické strany se soustředi jen na sliby daňových úlev, a předhání se v tom, kdo dá víc, a volič na to slyší. Změna skladby výdajů je politicky neprůchozí.”

 

Záznam celé debaty naleznete na webu České televize.

Fotogalerie: Matky v ringu

Markéta Adamová
Markéta Adamová
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Markéta Pekarová Adamová
Markéta Pekarová Adamová
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Jaroslav Poláček a Filip Pertold
Jaroslav Poláček a Filip Pertold
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Jana Spekhorstová, Markéta Pekarová Adamová, Marie Oujezdská
Jana Spekhorstová, Markéta Pekarová Adamová, Marie Oujezdská
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Markéta Pekarová Adamová
Markéta Pekarová Adamová
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Marie Oujezdská
Marie Oujezdská
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Marie Oujezdská
Marie Oujezdská
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Markéta Pekarová Adamová
Markéta Pekarová Adamová
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Marie Oujezdská
Marie Oujezdská
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Marie Oujezdská
Marie Oujezdská
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Filip Pertold
Filip Pertold
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Panel diskuse
Panel diskuse
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Jaroslav Poláček, Filip Pertold, Jana Spekhorstová
Jaroslav Poláček, Filip Pertold, Jana Spekhorstová
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Jaroslav Poláček, Filip Pertold, Jana Spekhorstová
Jaroslav Poláček, Filip Pertold, Jana Spekhorstová
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Panel diskuse
Panel diskuse
Autor: (c)Veronika Rejmanova
Filip Pertold a Jana Spekhorstová
Filip Pertold a Jana Spekhorstová
Autor: (c)Veronika Rejmanova

Kalendář akcí